Jdi na obsah Jdi na menu
 


Řeč těla, neverbální komunikace

 

Obrazek  Neverbální komunikace (doslova "neslovní komunikace") neboli "řeč těla" je podstatnou složkou osobní komunikace. Oproti slovnímu vyjadřování se dá považovat přece jen za méně výraznou, a proto její význam mnohdy, alespoň vědomě, opomíjíme.

 

  Kromě toho, že naše mimika a gestikulace podporuje věcnou argumentaci, také pravdivě vypovídá o našich pocitech, záměrech a duševních rozpoloženích. V tomto se podobáme zvířatům, jejichž pohyby jsou rovněž odrazem jejich mysli. Všichni rozumíme řeči těla například psů, kteří se vyjadřují kromě štěkání a kňučení i držením hlavy, ušima, ocasem apod.

 

Vrozená a naučená gestikulace

 

  Lidé jsou v tomto směru vzhledem ke svým možnostem o něco rozmanitější než většina zvířat. Část našich neverbálních „slov" je tedy podmíněna biologicky. Vyskytují se téměř ve všech kulturách, ale je možno je ztlumit nebo naopak zvýraznit.

  Radost a smutek, libost a nelibost, rozjařenost a úzkost, pohoda a zlost, bezprostřednost a ostych se vyjadřují po celém světě skoro stejně. Zde se nejzřetelněji projevuje náš biologický základ. Například když se něčeho lekneme, většinou pootáčíme a ucukáváme hlavou, čímž si podvědomě chráníme krční tepnu.

Při vyzývavém postoji ji naopak vystavujeme, abychom podtrhli svou nebojácnost.

 

Obrazek  Další způsoby gestikulace se vyvíjejí podle kulturně podmíněných zvyků, jsou tedy založeny na konvenci. Příkladem může být zvednutí ruky, když se hlásíme o slovo ve škole, na schůzi apod. Tento zvyk nám byl vštěpován našimi učiteli již od raného dětství.

  Značná "slovní zásoba" našeho těla je používána také intenčně. V tomto případě úmyslně používáme viditelné tělesné signály, abychom nahradili hlasový projev.

 

Mezi tato všeobecně známá gesta patří:

-          našpulení rtů a přiložení ukazováčku, žádáme-li o ticho

-          zaťukáním si na čelo naznačujeme někomu, že je hlupák

-          třeme-li palcem dva sousední prsty téže ruky, říkáme "peníze"

-          vůli jíst projevujeme, otevřeme-li pusu a několikrát na ní ukážeme prstem

-          potřebu spát vyjadřujeme nakloněním hlavy pod úhlem přibližně 45O a jejím podložením rukama přiloženými k sobě dlaněmi

-          vypláznutí jazyka, dělání "dlouhého nosu", přejíždění jednoho ukazováčku po druhém značí posměch

 

 

Kulturní rozdíly mezi jednotlivými naučenými gesty

 

Obrazek  Při vyjadřování některých pocitů se kulturní oblasti a národy někdy více či méně liší. Část naší naučené gestikulace je tedy určena tím, kde žijeme.

Tyto odlišnosti mohou někdy zapříčinit trapná nedorozumění, není-li o nich dotyčný poučen.

 

Mezi nejznámější rozdíly patří :

 

-          v západním světě hledí posluchači pozorně na řečníka, zatímco v Japonsku je zvykem zavřít oči

-          kývání hlavou chápeme jako souhlasný signál, zavrtění jako odmítavý -  v některých asijských kulturách je tomu přesně naopak

-          pokyvuje-li naslouchající v Japonsku hlavou, znamená to pouze, že vám rozumí po obsahové stránce

-          v Indii je zvykem nehledět do tváře výše postavenému člověku, čímž se vyjadřuje úcta a zdvořilost

-          ve Francii si přátelé často podávají ruce, zatímco ve Švédsku je tento zvyk považován za nehygienický

-          v arabském světě se bez ohledu na společenské postavení či vztah k druhé osobě na veřejnosti mohou líbat pouze ženy s ženami a muži s muži

 

  V rámci shrnutí by se dalo říct, že Evropané jsou ve svých projevech daleko otevřenější než obyvatelé asijských států. Ti k sobě v našich očích chovají mnohdy až přehnanou slušnost, zatímco asiaté nás díky našemu vystupování zřejmě považují za "obhroublejší".

 

Rozdíly neverbální komunikace v závislosti na pohlaví

 

Obrazek

  Kromě dalších faktorů, které působí na naši osobitou mimiku (např. oblečení, ozdoby, prostředí, kde se právě nalézáme), je to především skutečnost, zda-li jsme žena či muž. Tyto rozdíly v chování nám byly vrozeny a jsou dále ovlivněny výchovou a smýšlením společnosti. Nejzřetelnějšími rozdíly v chování mužů a žen jsou:

    žena, která potká v těsném prostoru cizí osobu, se od ní odvrací trupem, což je přirozený sklon chránit ňadra nebo ještě nenarozený život

    muži chodí a sedí "zeširoka" a vyžadují tím pro sebe více místa, naproti tomu ženy dělají mnohem menší kroky a nohy mají těsněji u sebe

    muži se chovají více agresivněji a penetrantněji, ženy jsou spíše "defenzívnější"

  Obecně vzato jsou muži ve svém vystupování daleko bezprostřednější. Málokterá žena by si ve společnosti položila nohy na stůl , rozkročila nohy, vyhrožovala pěstmi či složila ruce za zátylkem. Přesto mají ženy v souvislosti s řečí těla nespornou výhodu. Chápou totiž tento způsob vyjadřování mnohem rychleji, snáze a výstižněji než muži. Je to jednak proto, že ženy mají odlišný mozkový systém Corpus callosum. Tento systém, spojující levou a pravou hemisféru (zjednodušeně řečeno spojuje "logické" s "múzickým"), je u žen značně mohutnější, a proto snadněji obohacují své logické myšlení emocionálními prvky. Ženy tuto dovednost od přírody potřebují, aby byly schopny správně zacházet s novorozencem, s nímž mají od jeho příchodu na svět přirozeně těsnější kontakt než muži.

 

Individuální neverbální komunikace

 

ObrazekSamozřejmě, že ani ten největší odborník nemá univerzální klíč k porozumění řeči těla každého z nás. Vyjadřujeme se sice obdobně, ale ne shodně. Pokud by to tak bylo, pak by například v místnosti, kde právě probíhá nudná přednáška, každý seděl se stejně pokrčenýma nohama, obličejem odvráceným od přednášejícího, s rukou podpírající skleslou hlavu, zpola přivřenými víčky a zúženými zornicemi a nezúčastněně si čmáral do poznámkového bloku. Takováto situace nemůže nikdy nastat, neboť neverbální vyjadřování je stejně jako třeba písmo či otisk prstu individuální. Jedinečná podoba tohoto vyjadřování je odrazem našeho individuálního charakteru, který je výsledkem součinného působení mnoha faktorů – výchovy, vrozených vlastností, životních zkušeností, lidí, kteří nás obklopují, našich postojů. Konkrétní způsob neverbální komunikace každého člověka se mění spolu s tím, jak se mění jeho osobnost, protože je jejím projevem.

 

Vliv podvědomí

 

Obrazek  Jak už bylo řečeno neverbálním vystupováním, narozdíl od našeho „zamýšleného" chování, vyjadřuje tělo naše skutečné rozpoložení. Přitom si mnohých vlastních pocitů postojů ani nejsme vědomi. Příkladem tohoto tvrzení může být situace odehrávající se třeba na večírku, či na jiné společenské akci, kdy vdaná žena potká pohledného a milého společníka. Během jejich rozhovoru si pohrává se snubním prstýnkem, sundavá jej a opět nasazuje. Ačkoli by si to sama nikdy nepřipustila, říká tím nevědomky, že může být ochotná ke „většímu sblížení". Jiná situace se stejnou příčinou je, jsme-li třeba na návštěvě a začneme si pohrávat s klíči od auta. To značí, že zde z nějakého důvodu nechceme být a rádi bychom odešli, i když bychom to s ohledem na své přátele nepřiznali ani sami sobě.

  Zde je důkaz úlohy podvědomí, protože nejenže dáváme najevo své pocity, aniž si to uvědomujeme, důkazem je hlavně to, že jsou to pocity vědomí skryté.

  Ale i přestože je naše chování řízeno nevědomě, je možné je do jisté míry ovlivňovat. Je tomu tak však skutečně jen do jisté míry, protože jádro povahy není možné ukrýt. V praxi to znamená, že zbabělec zůstává zbabělcem i přes pár naučených gest odvážného člověka. A naopak.

 

Role tělesných pachů

 

  O této složce neverbální komunikace se toho ví zatím jen velmi málo. Existují domněnky, že pachy hrají v našem nevědomí stále ještě důležitou roli.

Jisté je, že pachy nelze ovládat ani tak jako mimiku a gestikulaci. Určité vůně vylučujeme, když cítíme sympatii, antipatii, odvahu, strach... Slouží mimo jiné k tomu, aby vábily či odpuzovaly jiné živé tvory.

  Stejně jako je možné z velmi malé části ovlivnit pohyb, je možné ztlumit i vydávaný pach. Pomocí hygieny a kosmetiky je to v dnešním světě víc než běžné.

 

Pár základních pravidel:

-          jestliže kouříme a chceme-li zapůsobit na člověka-nekuřáka, nestačí jen přestat kouřit krátce před setkáním, nejlepším řešením je prát častěji oblečení

-          kromě dodržování pravidelné hygieny je moudré používat deodoranty

-          nezapomínat na používání osvěžovačů dechu

 

Většina lidí tato pravidla vcelku dodržuje k posílení sebejistoty a tělesné pohody.

 

Synchronnost, symetrie, kongruence

 

Obrazek  Tyto tři pojmy mají v oblasti neverbální komunikace velký význam. Značí jakési druhy podvědomého chování.

Synchronnost je časový pojem, znamená "současný" nebo "souběžný". Synchronizované pohyby můžeme pozorovat třeba u dvou zamilovaných lidí. Napomáhají tomu zejména pocity štěstí a sounáležitosti. V souvislosti s tím je třeba dodat, že chování ovlivňuje vnitřní postoj, a naopak vnitřní postoj ovlivňuje naše chování.

Symetrie je narozdíl od předchozího pojmu pojem prostorový. Jsou-li dva předměty symetrické, jsou naprosto shodné a přitom zrcadlově obrácené. K symetrii dochází v každé komunikaci, projevuje se tak, že jeden účastník hovoru napodobuje držení těla a gestikulaci druhého a naopak. To ovšem neznamená naprosto stejné chování, jenom určitou podobnost. "Zrcadlení" může stejně tak usnadnit komunikaci, jako ji ztížit.

Kongruence je dokonalá shoda tří řečových stavebních prvků: obsahu textu, intonace a řeči těla. Jejím opakem je inkongruence, která nastává například tehdy, je-li intonace protichůdná textu. Třeba když použijeme ironie nebo sarkasmu.

 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

 

 Vzhledem k tomu, že o skrytém významu některých našich pohybů víme přibližně od začátku dvacátého století, je pokrok v jejich poznávání narozdíl od jiných oborů celkem mírný. Zřejmě to způsobuje domnění, že je tento obor méně důležitý.
  Všeobecný názor na druhého si můžeme pochopitelně utvořit z jeho postojů, přístupu k ostatním a podobně. Ale vycházíme-li z těchto poznatků, musíme počítat i s tím, že náš závěr nemusí být totožný se skutečností. Někdy dokonce bývá odlišný úplně. Vysvětlení je velmi jednoduché. Každý z nás se snaží vypadat před ostatními jiný, resp. lepší, než doopravdy je. Samozřejmě, že se lidé nepřetvařují stále. Chceme-li například zapůsobit na někoho sympatického, nebo udělat dojem na našeho nadřízeného, většinou se stavíme milejší, ochotnější a přívětivější, než ve skutečnosti jsme. Přetvářky se často využívá také v situaci, kdy nechceme ukázat svůj strach, lítost, nebo když nechceme dát najevo, že se někomu povedlo nás rozzlobit. Sami se tedy často s čistým svědomím chováme v rozporu s našimi pocity, kdežto u druhých to považujeme za pokrytectví.

  Představa, že by se řeč těla vyučovala ve škole, se zprvu zdá být lákavá. Pak by bylo možné poznat skutečné pocity našich přátel i nepřátel, známých a nadřízených. Vědět pravdu by bylo jistě zajímavé, ale mnohdy i nepříjemné. Nehledě na to, že i naše postoje by byly pro ostatní čitelné.

 

 

Použitá literatura: David Lewis - Tajná řeč těla