havránkovy první stránky

 

Propaganda slouží mocenské elitě, stejně jako skupinám, které o moc usilují. Za příslušníky mocenské elity lze v politicky stabilních systémech, například v USA, počítat zejména "čtyři sta" předních velkoměstských rodin, dále celebrity, finanční a korporační magnáty, vysoké správní funkcionáře, vysoké armádní velitele ("vojenské pohlaváry") a členy politického vedení státu (Mills, 1966).

Ve státech s centralizovanou politickou mocí a cenzurou slouží veřejná propaganda pouze špičkám politické moci. Neveřejnou propagandou v těchto společnostech bývají informace sdělované od člověka k člověku. Nacistická propaganda pro neveřejnou, propagandu užívala pojem "šeptanda".

Ve státech, kde jsou hromadné sdělovací prostředky v soukromých rukou a formální cenzura neexistuje, je zkoumání propagandy obtížnější. Hromadné sdělovací prostředky v těchto státech často vzájemně soupeří, staví se do role zastánce svobodného projevu a nejlepších zájmů společnosti. V těchto společnostech se coby "informační filtry" uplatňují zejména:

 

 

Rozdíl mezi propagandistou a vědcem, obecněji řečeno člověkem kriticky myslícím, popsali před více než šedesáti lety pracovníci newyorského Institutu pro analýzu propagandy:

"Propaganda se obecně chápe jako názor vyjadřovaný za účelem ovlivňování akcí jednotlivců i skupin...Tím se propaganda zásadně liší od vědecké analýzy. Propagandista se snaží "něco prosadit", dobrého nebo špatného. Vědec se nic prosadit nesnaží. Svůj život věnuje objevování nových fakt a principů. O pečlivé zkoumání a kritiku jde propagandistovi jen vzácně. Jeho zájmem je spustit nějaký druh akce. Vědec, naopak, chce vždy co nejpečlivější zkoumání a kritiku svých fakt a myšlenek, je na ně připraven. Věda z kritiky roste, nebezpečnou propagandu kritika rozloží."

Institute for Propaganda Analysis, IPA 1939

 

 

Propaganda stojí na čtyřech pilířích:

 

1 jednoduchosti

2 oslovení emocí

3 oslovení představivosti

4 opakování.

 

Propagované poselství musí být co nejjednodušší. Tak jednoduché, aby je co nejsnáze a nejrychleji pochopil co největší počet lidí. Míra náročnosti poselství je určena nejnižším společným jmenovatelem intelektuální úrovně oslovené skupiny. Propaganda vychází ze skutečnosti, že znalost příčin, hloubky, šířky, jádra, možných řešení problému, o kterém propagandistické poselství mluví, včetně jejich důsledků, bývá u naprosté většiny oslovených lidí malá, žádná nebo zkreslená. Další skutečností, ze které propaganda vychází, je, že dlouhodobá paměť většiny propagandisticky oslovovaných jedinců a skupin (cíle propagandy) je špatná a snadno manipulovatelná.

Klasická poučka říká, že jednoduchá, dobře srozumitelná lež, vždy porazí složitou pravdu. Co největší zjednodušení propagované informace znamená v porovnání s informacemi, které jsou pro mozek oslovených lidí příliš složité méně namáhavé, rychlejší a tedy příjemnější (nebo méně nepříjemné) zpracování.

 

Propaganda musí oslovovat emoce. Čím jednodušší a prostší je sdělované poselství, čím méně obsahuje podrobností, které by mohly být důvodem k zamyšlení, tím víc musí oslovovat například sympatie, antipatie, lásku, sexualitu, nenávist, závist, strach a úzkost. Citově prostoupené informace, stejně jako informace, které si je možné snadno, pokud možno barvitě představit, se snáze pamatují a vybavují, než informace citově neutrální.

 

Kromě emocí musí propaganda oslovovat představivost. Není nad pohyblivé barevné obrazy kombinované s patřičnými zvuky.

 

 

Obrazově zcela neutrální jednání vojenských činitelů státu, jenž má v ovlivňované populaci probouzet pocity nepřátelství a strachu, doprovodí ostrá, výhružná hudba rytmem imitující pochod dobyvatelské armády.

Dobře vymyšlená jednoduchá metafora, ("nálepka"), která se stane rozšířeným sloganem, je k nezaplacení.

 

Repetitio mater studiorum, opakování je matkou moudrosti, praví antické přísloví, které platí pro všechny podoby sociálního ovlivňování. Chce-li propagandista, aby oslovená populace žádoucím způsobem myslela a cítila, je nutné vychovávat ji podobně, jako to dělal Pavlov se svými psíky. Dobrý propagandista pak zazvoní a většina oslovených lidí začne jak myslet, tak cítit v žádoucím směru. Kontroluje-li skupina, která propagandistu platí, nebo kontroluje jiným způsobem, klíčové hromadné sdělovací prostředky, není to příliš těžké, zejména říká-li cíli propagandy to, co cíl chce slyšet.

 

V době, kdy se v Evropě schylovalo k začátku 2. světové války, popsali pracovníci Institutu pro analýzu propagandy základní nástroje, které užívá propaganda dodnes (IPA, Institute for Propaganda Analysis 1938, 1939). Motivovaný čtenář se s nimi pod případně odlišným označením, v rozvinutější a prohloubenější podobě, může setkat i v mladších publikacích, které se touto problematikou zabývají (např. Ellul, 1973; Chomsky a Herman, 1988; Pratkanis a Aronson, 1991; Lemmons, 1994; Taylor, 1995).

Podle Institutu pro analýzu propagandy jsou základní nástroje propagandy

Dalšími nástroji propagandy jsou 

 

Dá se oprávněně namítnout, že postupy uvedené v rámci jednotlivých propagandistických nástrojů spadají do více než jedné kategorie, takže se vzýjemně překrývají, což platí i pro logické klamy. Níže uvedený přehled propagandistických nástrojů proto není ani vyčerpávající, ani systematický. Z citované literatury jsme dospěli k názoru, že třídění propagandistických nástrojů, která by se podobalo přírodovědecké klasifikaci, naráží na tak velké obtíže, že jsme je raději opustili.

I v přírodních vědách, kde je klasifikace jeden ze základních metodických nástrojů, se totiž v tomto ohledu potkáváme se dvěma skupinami odborníků. Jedni se snaží pozorovaný jev rozčlenit na co největší počet jednotlivých tříd, podtříd, atd. Těm se s jistou mírou úsměvu říká v mezinárodním vědeckém jazyce "splinters", doslovně štěpitelé. Druzí se naopak snaží počet tříd co nejvíce omezit, seskupit je pod co nejmenší počet společných jmenovatelů. Jim se říká těžko přeložitelným označením "lumpers", což znamená tvůrci celků. Pro třídění propagandistických nástrojů byly užity oba postupy, dle našeho názoru bez většího úspěchu.

Domníváme se, že propagandu spíše než za vědu, přestože v současnosti užívá výsledky získané vědeckým výzkumem, můžeme považovat za druh svérázného řemesla, případně umění. Níže uvedené propagandistické nástroje tudíž navrhujeme chápat jako ukázku z dílny, nikoli vědecké klasifikační schéma.^[P1]

 

Cejch je druh citově zaměřeného slovního a myšlenkového krátkého spojení. Váže jedince, skupinu, národ, rasu, myšlenku k zápornému symbolu. Jedince, skupinu, myšlenku nebo způsob řešení problémů, které chce propagandista oslabit, vyloučit, zničit, označí krátkým, jednoduchým, výstižným, snadno zapamatovatelným slovním cejchem.

Cejch zbavuje nutnosti přemýšlet o tom, kdo ocejchovaný člověk je, co dělá, jaký je smysl toho, co říká. Smyslem cejchu je přimět lidi, aby kousli do prstu, který někam ukazuje, aniž by se podívali, kam nebo na co ukazuje. Cejch zbavuje člověka jedinečnosti. Vyrobí z něj příslušníka podezřelé skupiny, izoluje a zavrhuje.

Cejchování se stejně jako níže uvedené nástroje propagandy, v oslovené populaci upevňuje učením. Cejch se všemi prostředky systematicky opakuje ve vazbě s cílem cejchování, ať je to jedinec, skupina, stát, náboženství, názor, způsob myšlení nebo způsob řešení problémů, cokoli. Opakované učení tohoto druhu připomíná podmiňování podle Pavlova. Jednoduchým, dostatečně intenzivním a dlouho opakovaným podmiňováním je možné v části oslovené populace vypěstovat něco podobného reflexnímu automatismu. Předvedení podnětu vyvolává automaticky zápornou citovou odpověď, o které její nositel neuvažuje. Považuje ji za "přirozenou", "jasnou", "normální", "samozřejmou", za součást sama sebe, což je propagandistův ideální cíl.

 

 

Jednoduché příklady cejchování ve sdělovacích prostředích i v běžném hovoru jsou v současných Čechách jsou například následující, v abecedním pořadí uspořádaná slova:

ateista, blázen, cigoš, čecháček, dement, estébák, intoš (intelektuál), fašoun, feťák, finanční, flanďák, kapitalismus, kapitalista, komanč (komunista), komouš, levice, levicový, levičácký, levičák, narudlý, marxista, negr, odesák (= člen nebo sympatizant Občanské demokratické strany), pisálek, povrchní, potratář, potratovna (= gynekologické oddělení, kde se provádějí umělé potraty), pravice, pravicový, pravičácký, pravičák, residuum ("mít residuum" znamená počínaje r. 1990 být nositelem komunistických přežitků, mít komunistické příbuzné. V komunistickém režimu residuum znamenalo být nositelem buržoasních přežitků, mít buržoasní příbuzné), restituent, rudý, růžový, scientista, socan, socdemák, socialismus, sociální inženýr, sudeťák, subkultura, teplouš, zbohatlík, židák, židule (= židák ženského pohlaví).

"Cejchy hrály mimořádně vlivnou roli v dějinách světa i našeho vlastního vývoje. Ničily dobrou lidskou pověst. Ženy i muže dokázaly přimět ke krajním výkonům, jiné poslaly do vězeňských cel, další dovedly do stupně bláznovství nutného k tomu, aby se vrhali do bitev a vraždili své bližní. Cejchovali se a cejchují se druzí lidé, skupiny, klany, kmeny, univerzity, politické strany, sousedé, státy, území, národy i rasy."

Institute for Propaganda Analysis, 1938

Jestliže cejch váže jedince, skupinu, národ, rasu, myšlenku, jakýkoli předmět propagandistova zájmu k zápornému symbolu, váže jej svatozář k symbolu kladnému. Příklady jsou opět srovnány dle abecedy.

 

 

Svatozáře se vytvářely a vytvářejí například slovy Bůh, celostní, čistota, demokracie, dítě, družnost, duchovní, filosof, hluboký, holistický, hlubinný, komplexní, komunismus, krása, křesťan, kvantový, láska, matka, mravnost, moudrost, něha, pravda, proletariát, příroda, rodina, rudý, slunce, socialimus, sociální, spirituální, svatý, svoboda, tržní, umělecký, věda, víra, záře, zbožní, zbožnost.

Jestliže smyslem cejchování je zavrhnout, smyslem svatozáře je člověka, myšlenku, stranu, skupinu nebo způsob řešení problémů přijmout, aniž bychom přemýšleli koho nebo co přijímáme.

 

 

Doporučení, které v brožuře Jazyk - klíčový mechanismus kontroly (Language. A Key Mechanism of Control) rozesílal politický akční výbor Newta Gingriche americkým Republikánům, obsahuje dva sloupce slov. Jeden má řečník užívat, mluví-li o své straně, druhý, mluví-li o protivnících.

Roku 1990 této publikaci udělila Národní konference amerických učitelů angličtiny orwellovskou cenu Dvojí řeči (Doublespeak Award).

 

Mnoho slov se vyskytuje jak v kategorii cejchu, tak v kategeorii svatozáře. Jejich užití záleží na době, lidech kontrolujících redakce, směry ovlivňování a výši plateb za tyto služby. Vyznačíme-li si četnost cejchů modrou, četnost svatozáří červenou tužkou, bývá informační kvalita jakéhokoli sdělení v běžných informačních prostředcích, například v novinovém komentáři, nepřímo úměrná jeho barevnosti.

 

Eufemismy jsou výstižná, živě a citově působící slova, jejichž smyslem je "cíl propagandy", to jsou diváci, posluchači a čtenáři, buď zklidnit nebo vyburcovat. Eufemismy jsou slova, která působí méně ostře, než jiná, často výstižnější a přesnější pojmenování nějaké skutečnosti nebo jevu. Eufemismus může být projevem taktu, stejně jako podváděním. Cílem eufemismu je učinit skutečnost přijatelnější.

 

 

Ministerstva války, obecné označení minulého století, jsou dnes ministerstva obrany. Bombardování nepřátelských cílů je chirurgicky přesné. Chování nepřátel je sněť nebo zhoubný nádor, takže je nutné občas říznout do živého. Ničivé duševní postižení vojáků, kteří prošli bojovými operacemi, se v první světové válce jmenovalo "šok z ostřelování", ve druhé světové válce "bojová únava", po válce ve Vietnamu jde o "posttraumatickou stresovou poruchu". Slovo válka a bojování se ztratilo.

 

 

Jednotka veřejné bezpečnosti (název komand, která vraždila odpůrce Idi Amína v Ugandě), zkrácení fronty (ústup), výběrové nařízení (selective ordinance = užití napalmu ve vietnamské válce),"vyčištění", "vyčišťovací akce", "pacifikace" (vyvraždění a zničení nepřátelského území například napalmem nebo vakuovými bombami), "očištění" (hromadné etnické vraždy), "zeštíhlovací dieta" (hromadné propouštění při nezajištěné sociální síti).

Za opak eufemismu je možné považovat slogany (buzzwords). Jejich smyslem je negativní označování, podobně jako je tomu v případě cejchu. Jejich rozlišení může být problematické. Příkladem mohou být slova extremista, extremistický (to je vše, co se nám nelíbí), politizace (jakýkoli kritický hlas, nemluvě o právním zásahu proti mé straně), ustrašené čecháčkovství (chování, které může být projev rozumné opatrnosti).

Eufemismy i slogany, které po svém představiteli opakují funkcionáři, straníci a takzvaní aktivisté nejrozmanitějších hnutí, stejně jako vládní, bankovní, podnikoví a další mluvčí, přenášejí emoce, nikoli věcnou argumentaci. Rozšířený současný český slogan je v této souvislosti označení "levicový" a "pravicový".

Eufemismy a níže uvedené slogany se někdy řadí pod společné záhlaví propagandistické sémantiky. Propagandistický nástroj označený jako sémantika je možné podle souvislosti řadit i do rámce cejchů, svatozáří.

 

Přenos užívá k přijetí nebo odmítnutí čehokoli autoritu, prestiž a symboliku, kterých si oslovovaní lidé váží, aniž by měly s řešenou problematikou příliš mnoho společného (viz též logické klamy). Symbol i autorita s prestiží zamezí přemýšlení.

 

 

Katolický i pravoslavný kříž, Davidova hvězda, sluneční, případně hvězdné symboly všech druhů, národní vlajky a hymny, modlitby i sborové zpěvy, víra, věda, medicina, svoboda, demokracie, láska a pravda, národ, rodina, místně příslušný bůh (Alláh, Jahve, Otec, Šiva, atd.).

Klasickým příkladem přenosu je užívání vědecké terminologie nebo pojmu věda pro nauky, které s vědou nemají nic společného, případně jsou přímo protivědecké ("creation science","kvantová homeopatie", "clusterová medicina" a pod.)

 

Celebrita je označení slavné, veřejně známé osobnosti, nejčastěji umělců, herců, sportovců. Lidé je mívají rádi. Celebrity čas od času doporučují výrobky. Nyní rozšiřují působnost. Na celém světě vystupují na předvolebních shromážděních. Vyjadřují se k nejrozmanitějším oborům lidské činnosti, o nichž pravděpodobně mají jen průměrné povědomí, například k otázkám mezinárodní i národní politiky, ekonomie nebo organizace zdravotnictví.

 

Někteří špičkoví politici a další mocní nebo vlivní lidé rádi vystupují v roli prostého člověka. Jsou vidět jak štípají dříví, vyvážejí žumpu, nosí džíny, čepičku a přátelské brejličky, hladí pejsky i děti, melodickým hlasem říkají věty dlouhé sedm až deset slov, milují svou rodinu, vlast, podle okolností se usmívají, jsou vážní, smutní, odhodlaní, "nad věcí" nebo naopak "v srdci problému"... Často za sebou mají něco podobného základnímu hereckému kurzu a na jejich televizním vzezření pracují osobní "vizážisté". Výsledek bývá někdy vysloveně překvapující, zdá se, že i pro samotné vizážisty.

 

Propagandistický nástroj označený tímto pojmem říká například: "Jsme na jedné lodi!", případně: "Takto přece uvažuje každý normální člověk!" Za tím účelem se najímají sportovní haly, koncertní sály, stadiony, náměstí, divadla, televizní stanice, pořádají se procesí, pochody a mítinky. Zde jsou lidé na jedné lodi a to pro něco a zároveň proti něčemu. V prvním případě se lichotí a zaklíná, v druhém zaklíná a proklíná, v obou se často hromadně a rytmicky skanduje. Lidé mívají stejná barevná označení, odznaky, případně uniformy nebo jejich části, dresy, mávají stejnými vlajkami. Společný jmenovatel zní: "Cítíme tak všichni, koukej cítit stejně."

 

Se strachem pracuje i reklama. Ukáže nebezpečnou situaci, například požár nebo záplavu (oslovení "cíle" propagandy, tj. diváka, posluchače, čtenáře), vzápětí nabídne řešení, například pojištění.

Propagandistická práce se strachem má čtyři kroky. První krok oznamuje ohrožení nebo hrozbu. Následuje doporučení, jak se má "cíl", to jest občané, chovat. "Cíl" poté pochopí, že řešení, které jsme doporučili, hrozbu zvládne. "Cíl" zároveň musí vědět, že se podle našeho doporučení se chovat dokáže.

Klasická pravidla práce se strachem (Pratkanis a Aronson, 1991) říkají: čím se jedinec víc bojí, tím snadněji se účastní nějaké preventivní akce (za předpokladu, že ostatní proměnné, které mohou mít vliv, zůstávají beze změn). Ovlivňování strachem je neúčinné, jestliže je cíl propagandy přesvědčen, že je vůči tomu, co se děje, nebo stát může, bezmocný. Na druhé straně může ovlivňování strachem změnit chování cíle propagandy, jestliže poselství obsahuje konkrétní doporučení, jak se dá míra ohrožení snížit. Cíl propagandy přitom musí věřit, že toto doporučení je efektivní a proveditelné.

 

 

"V ulicích naší země vládne vřava. Univerzity naplnili rebelující, násilničtí studenti. Komunisti se snaží zničit naši zemi. Svou mocí nás ohrožuje Rusko. Republika je v nebezpečí. Ano - nebezpečí zevnitř i zvenčí. Potřebujeme pořádek a zákon! Náš národ bez nich nepřežije."

Adolf Hitler, 1932, necelý rok před nástupem k moci.

 

Smyslem prvního postupu je snížit vnímavost cíle propagandy vůči nějakému problému. Úspěch značně záleží na tónu, který propaganda užívá - v zásadě zní: "Ale prosím vás, vždyť o nic nejde", "o co jde...?", "je zbytečné dělat z komára velblouda", "byla by chyba vylévat dítě s vaničkou", " to je už dávno za námi", "to přece máme z krku", "neohřívejte starou polévku"...

Vnímavost cíle propagandy vůči neřešenému problému se snižuje nudným opakováním, které nepřináší nic nového (někdy se mluví o argumentum ad nauseam, neboli argumentaci vyvolávající pocit na zvracení). Snížení vnímavosti se obvykle kombinuje s pečlivým výběrem informací, které se sdělují a informací, které se pokud možno nesdělují.

Snížení vnímavosti bývá nejúčinnější tam, kde jde o významnou, někdy klíčovou část problému, kterou je nutné udržet pod pokličkou co nejdelší možnou dobu. Podaří-li se do kritické chvíle vnímavost veřejnosti dostatečně snížit, může projít kritická část problému za naprosté apatie lidí, jichž se životně týká. Zdá se, že současná propaganda využívá tento mechanismus například v otázce česko-německých vztahů, nebo v otázce vztahů k Evropské unii.

Za variantu postupu, jenž snižuje pozornost, vnímavost a citlivost vůči vážnému problému, jehož existenci veřejnost tuší, ale není schopna si své tušení ověřit, je možné považovat nadsázku aironizaci. V průběhu druhé světové války tento postup užívala nacistická propaganda, která věděla, že lidé začínají mít jisté povědomí o existenci vyhlazovacích táborů. Problém tudíž nadsadila a ironizovala, takže vypadal jako absurdní výmysl. Nadsázku a ironizaci jako propagandistický nástroj používají politici, kteří bez ohledu na to, co říkají, chtějí vypadat inteligentně.

 

Jak v minulém, tak v tomto politickém systému jsme se při neformálních setkání s lidmi vlivnými a mocnými opakovaně setkávali s výrokem: "Ale lidé přece nemusí vědět všechno..." Volba "vhodných" informací se dá považovat za druh statistického výběrového klamu. Některé informace se k uveřejnění zvolí, jiné nikoli. "Vhodné" informace lze volit jak ve slovní tak v neslovní, například obrazové nebo zvukové oblasti.

Stačí dostatečně dlouho snímat projev libovolného jedince, například politika, jak obrazově tak zvukově. Střihem obrazu a zvuku pak lze poměrně snadno, obtížně napadnutelným způsobem, vytvořit z téhož člověka kontinuum počínaje obrazem mírně duševně zaostalého jedince, který bude většině lidí připadat směšný, hloupý, zlý a útočný, tedy nositele zla, přes neutrálního, nudného jedince, k bytosti bystré, milé, oduševnělé, roztomilé (to se nesmí přehnat), hezké, moudré a morální, nositeli dobra.

Jak pravil s úsměvem a naprostou vnitřní jistotou zkušeného člověka vlivný televizní činitel: "Budeme-li chtít, uděláme z vás během šesti měsíců prezidenta. Bude-li to nutné, za dalších šest měsíců vás zlikvidujeme." Záleží jen na tom, aby se uměle vytvořený obraz systematicky, dlouhodobě opakoval a posiloval, například výsledky průzkumů veřejného mínění (viz níže), vhodně volenými rozhovory s celebritami...

Jedinec nebo skupina, kteří kontrolují hlavní masová media, například televizní kanál sledovaný většinou populace ve státě kde vládne mechanická demokracie^[P3], tímto způsobem buď nepřipustí nebo doslova odepíší jakoukoli politickou konkurenci, byť by byla jakkoli moudrá nebo tvořivá.

V současnosti se běžně k propagandistickému "zpracování" posluchačů a čtenářů najímají PR agentury (Public relations agency).

 

 

Ze zprávy agentury specializované na vztahy s veřejností (Public relations agency) označené K2 pro vedení Českých drah:

 

 " O kolektivním vyjednávání media informovala v rozsahu, která se nám podařilo poměrně správně regulovat tak, aby návrhy vedení Českých drah byly posuzovány jako pozitivní a maximální a požadavky odborových centrál aby ve většině případů vyzněly jako nesmyslné a přehnané... V tomto ohledu jsme považovali za zásadní spolupráci s Mladou frontou DNES, kde se podařilo spolupracovat jak s domácím zpravodajstvím, tak i s ekonomickou rubrikou...MF DNES informovala o kolektivním vyjednávání ve velké míře ve prospěch managementu. Obdobný postoj k informování o problému zaujaly rovněž Lidové noviny, Telegraf, Slovo a Blesk...V rámci personálního obsazení místa zpravodaje informujícího o dění v Českých drahách v České televizi se nám podařilo zajistit převedení této problematiky ze zpravodajské na ekonomickou a zde pak zajistit přijetí námi zvolené osoby, která na rozdíl od dřívějšího zpravodaje spolupracuje v pozitivním smyslu s vedením Českých drah...Hlavní oporou názorů a postojů managementu Českých drah se v tomto i následných obdobích stalo zpravodajství České televize a posléze i TV Nova, které obě přinášely informace o nesmiřitelnách až nesmyslných požadavcích odborů proti vstřícnému postoji nejen managementu Českých drah, ale i ministerstva dopravy, respektive samotného ministra... " 

 

 

Podobně jsou často činní náboženští kazatelé všech církví.

 

 

Křesťanští kazatelé a vykladači Bible s oblibou užívají její citáty podle okamžité politické potřeby. V míru, při nedělních kázáních, často volí citáty z Nového zákona, které se týkají lásky, spolupráce, pravdy, tvořivosti a soucitu.

V Bibli je však možné najít vyrovnávající počet citátů popisujících snad veškerou lidskou krutost: například o tom, jak Bůh zaživa pohřbil celou lidskou skupinu, jak zabíjel novorozence, poslal mor, jak se jeho vyznavači, viděno dnešníma očima, dopouštěli všech válečných zločinů...

V rukou dobrých kazatelů, nadaných uměním účinné sugesce, ovlivňujících vhodně volené, sugestibilní posluchače, kteří věřili, že jde o "svatý text", nikoli záznam zkušenosti starověkých lidských skupin, byly a jsou tyto části Bible, stejně jako podobné části posvátných textů jiných náboženství, například Koránu nebo Bhagavadgíty, užívány ke zdůvodňování a ospravedlňování činů proti lidskosti.^[P4]

Je zřejmé, že se tento rozsáhle užívaný propagandistický nástroj překrývá s nástrojem užívaným ještě rozsáhleji, jemuž se říká redigování (editing).

 

Redigování vytváří souvislosti, podobně jako je může vytvářet lhaní, jímž může být prosté vynechávání informací.

Příkladem redigování je interview, které trvá 60 minut, v němž jedinec požádaný o rozhovor podrobně vysvětlí svůj názor na příčiny, vývoj, jádro a možná řešení nějakého problému. Poté, co je záznam hotov, začne jeho redigování. Z hodinového interview může při určité zkušenosti se střihem zvuku a obrazu vzniknout dílo, jehož reprodukce trvá například pět až deset minut. Ta vede posluchače nebo diváka žádoucím směrem.

Redigování je výběr, to znamená jak zařazování, tak vyřazování skutečností do nového celku, který dokládá předem přijatý závěr.^{[P5 ]}Jedinec, jenž poskytl rozhovor, je užit jako nástroj i jako cíl: v roli nástroje podporuje propagandistu, v roli cíle může být ocejchován, stejně jako mu může být dodána svatozář.

Za součást redigování lze považovat běžné užívání citací vytržených ze souvislosti, vhodně volených výroků expertů a lež, která může mít rozměr, jemuž se říká donebevolající .

 

 

Na světovou veřejnost působilo otřesně "svědectví" patnáctileté dívky, která v počátku obsazování Kuvajtu vojsky Saddáma Hussaina tvrdila před komisí amerického Senátu, že viděla, jak jeho vojáci vyhazují nemluvňata z inkubátorů na novorozeneckém oddělení a nechávají je zemřít na studené podlaze. Později se zjistilo, že šlo o divadlo připravené PR agenturou, v němž dostala hlavní roli herecky nadaná patnáctiletá dcera kuvajtského velvyslance v USA.

Podobně otřesně působilo svědectí o masakru albánských civilistů v kosovském Račaku údajně spáchaném srbskými silami, jenž byl událostí, která bezprostředně vedla k zásahu NATO proti Jugoslavii. Podle pořadu kanadské televize CBC vysílaného 21.5.2000 šlo s vysokou pravděpodobností rovněž o druh složitého divadla.

Zdroj: Jiří Jírovec. Pořad CBC o Kosovu

Se lží se dá pracovat obratně. Zapomínáme, že jako druh lži je možné užít i pravdivý výrok.

Vedle lži se vyskytuje i chování mrtvého brouka: na otázky, které tázaná strana chápe jako ohrožující, prostě neodpovídá.

 

 

Wolfgang Hüllen, 49 roků starý, otec dvou dětí, po dobu 18ti let odpovídal za finance německé Křestansko demokratické strany. V průběhu skandálu způsobeného zveřejněním tajného financování a existence černých fondů této strany ve výši mnoha milionů dolarů, spáchal 20.1. 2000 sebevraždu. Joachim Hörster, pracovník odpovědný ve zmíněné straně za vnitrostranické vztahy, vzápětí v německém parlamentu oznámil, že důvodem sebevraždy byly "osobní důvody". Objasnit tento pojem odmítl. Policie následně na základě dopisu, který Hüllen zanechal, oznámila, že důvody sebevraždy byly politické.

Zdroj: The New York Times Online 

Podle listu Kansas City Star byl AIDS příčinou smrti stovek katolických kněží v USA, přičemž na některých jejich úmrtních listech bývá uvedena jiná příčina smrti. List rozeslal na podzim r. 1999 důvěrné dotazníky 3000 ze 46 000 katolických kněží v USA. Cílem dotazníku bylo zjistit nemocnost a úmrtnost kněží na AIDS. Odpovědi přišly od 801 kněží (27% dotázaných). Šest z deseti dotázaných kněží uvedlo, že vědí alespoň o jednom knězi, jenž zemřel na chorobu, která má vztah k AIDS. Jedna třetina dotázaných kněží věděla alespoň o jednom knězi, jenž žije a má AIDS. 75% dotázaných kněží uvedlo, že jsou heterosexuální, 15% uvedlo, že jsou homosexuální, 5% uvedlo, že jsou bisexuální.

List uvedl, že úmrtnost kněží na AIDS je čtyřnásobně vyšší, než je tato úmrtnost v ostatní populaci. V úmrtních listech se často neuvádí ani povolání, ani příčina smrti. Příkladem je úmrtí biskupa E. J.Moora, jenž opustil newyorskou arcidiecézi r. 1995 a zemřel v minnesottském hospici na onemocnění související s AIDS. Na úmrtním listu bylo uvedeno "úmrtí z neznámých přirozených příčin", na rubrice povolání stálo "dělník". Poté, co si na tento postup stěžoval jeden z aktivistů zabývajících se AIDS, byla příčina smrti opravena na "Onemocnění, které má vztah k HIV", oprava v rubrice povolání provedena nebyla. Vedoucí církevní představitelé a představitelé Vatikánu podle listu o této infromaci diskutovat odmítli. Představitelé Vatikánu ji předali místním biskupům.

Zdroj: The New York Times On-line 

 

 

Jedinec XY, jehož důvěryhodnost se propagandista chystá snížit, je kupříkladu telefonicky dotázán, zda má jakýkoli vztah k nějaké ostudné, pobuřující nebo kriminální události. Propagandista přitom dobře ví, že žádný vztah tohoto druhu neexistuje. Oslovený, jehož může dotaz tohoto druhu překvapit nebo zaskočit, přirozeně takový vztah popře. Propagandista pak v nápadné úpravě uveřejní zprávu, která je formálně pravdivá: "XY popírá, že je pedofil, že by měl jakýkoli vztah k vytunelování banky, k organizovanému zločinu..."

"Bláto se přilepí", říká obsah tohoto postupu. Je na něm založena destruktivní, negativní propaganda, která se nápadně projevuje například v průběhu amerických prezidentských volebních kampaní posledních let.

 

 

 

Smyslem tohoto nástroje je vnést do cíle propagandy povědomí, že výjimka z pravidla je pravidlo.

 

 

Preventivní očkování dětí, například proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, proti těmto chorobám spolehlivě chrání naprostou většinu této populace. Všechna tato onemocnění mívají poměrně časté závažné následky, včetně celoživotní invalidizace a úmrtí. Očkování proti zarděnkám je velmi důležité u dívek s ohledem na těhotenství v jejich dospělosti. Infikuje-li zarděnkový virus těhotnou ženu, která vůči tomuto němu není imunní, bývá důsledkem těžké poškození plodu.

Očkování samo však může výjimečně očkované děti poškodit také. Podíl dětí z neočkované populace těžce poškozených chorobami, vůči nimž očkování chrání, je nesrovnatelně vyšší než je podíl dětí poškozených očkováním a to v případě všech chorob, u nichž lze prevenci očkováním užít.

V současnosti je časté, že media věnují mimořádnou pozornost jedinému případu dítěte poškozeného očkováním, zatímco statisícové populaci, kterou očkování ochránilo, pozornost nevěnují.^[P7]

V USA se vyžaduje aby děti vstupující do základní školy byly očkovány proti řadě chorob, včetně spalniček. Kromě medicínských důvodů v hlavách některých rodičů a pěstounů existují i filosofické a náboženské důvody, pro které nedají své děti očkovat, což úřady uznávají.

Výsledkem je neočkovaná populace. Tím pádem mohli Američané porovnat skupinu 5 - 19 let starých jedinců, kteří proti spalničkám očkováni byli, se skupinou stejně starých jedinců, kteří očkováni nebyli.

Ti, kdo očkováni nebyli, dostali spalničky přibližně 35x častěji než ti, kdo očkováni nebyli. Nadto se spalničky objevovaly u neočkovaných dětí v ranějším věku.

Epidemiologové si udělali model: co se začne dít, když se neočkovaná a očkovaná populace promísí? Zjistili, že růst počtu neočkovaných dětí se spalničkami znamená růst počtu dětí se spalničkami v očkované populaci. Model řekl: jestliže se počet neočkovaných dětí zdvojí, pak v populaci s 20% neočkovaných a 80% očkovaných vzroste výskyt spalniček mezi očkovanými dětmi o 5,5%, v populaci 60% neočkovaných a 40% očkovaných, vzroste výskyt spalniček mezi očkovanými o 30,8%. Proč? Při pasážovaní neočkovanou populací může spalničkový virus dostat "ostřejší zuby", snadněji se pomnožuje i v organismu očkovaných dětí (Salmon a kol., 1999). V principu to samé platí pro virus obávané dětské obrny (poliomyelitis anterior acuta, Heine-Medinova nemoc).

"Dobré zprávy nejsou zprávy", případně "zprávou je, když muž kousne psa, nikoli naopak", říkají v této souvislosti často užívaná mediální hesla.

 

Neslovní (neverbální) komunikace, například tón, hloubka, výška a barva hlasu, tempo a přestávky v řeči, oční kontakt, výraz v tváři, jeho proměny v čase a ve vztahu k tomu, co nositel(ka) této tváře říká, držení hlavy a těla, pohyby trupu a končetin, druh a barevné složení oděvu, při osobním kontaktu pohyby těla ve vztahu k druhé osobě, osobní vůně/pach, druh užitého parfému, tvoří podle řady autorů nadpoloviční část informačního obsahu mezilidské komunikace.

V případě řeči se hovoří o prozódii. Do jejího rámce spadají melodie, pauzy, přestávky, důrazy, intonace a přízvuk. Prozódie napomáhá vyjasnění víceznačné syntaxe věty, je prostředkem, který vyjadřuje postoje a citový stav mluvícího jedince (Gorelick a Ross, 1987).

Jedna krátká a jednoduchá věta může díky prozódii nabýt větší počet významů. Věta: "Jdu domů" může znít toužebně, vztekle, ledově, ironicky, něžně, odhodlaně, milostně, vyhasle... Prozódie je klíčový nástroj jímž se vkládá, zamlčuje, přetváří a vytváří smysl sdělení.

 

 

S prozódií - kromě jiného - stojí a padá herecký výkon, zejména

rozhlasový nebo divadelní. Stačí porovnat prozódii různých herců tvořících ve stejném jazykovém prostředí roli Hamleta, abychom zjistili, že nasloucháme několika odlišným Hamletům. Stejně jako v případě herců, stojí a padá s prozódií rozhlasový výkon politiků. Jejich výkon televizní prozódie ovlivňuje o něco méně. Jsme "zrakové bytosti", významnější než prozódie (mnohdy i než obsah sdělení) je proto v tomto případě obraz.

 

Pojmem palebná příprava označují vojáci nasazení dělostřelectva a dalších těžkých zbraní před útokem pěchoty. Cílem palebné přípravy je snížit odpor nepřítele a tím vlastní ztráty. Například v průběhu první světové války probíhaly dělostřelecké palebné přípravy před velkým útokem řadu dní a nocí.

Propaganda užívá v principu stejný nástroj. V hromadných sdělovacích prostředcích se začnou objevovat články, úvahy, příběhy, zprávy a komentáře, jejichž úkolem je připravit veřejnost na klíčové sdělení. Po přípravě tohoto druhu je přijetí propagandistovy informace snazší. Lidé jsou seznámeni s tématem, do jejich vědomí vstoupí "myšlenkový směr", "rámec", do kterého pak sdělovaná informace snadno vklouzne. Dobrá propagandistická palebná příprava je nepřímá, zdánlivě bez vztahu ke klíčovému sdělení, podobně jako dobrá palebná příprava nesděluje směr hlavního úderu.

 

Kvalifikující jazyk je rozšířený propagandistický nástroj. Může být slovní i obrazový. V případě slovního kvalifikujícího jazyka se v tisku cituje výrok, citace ihned doplněna kvalifikujícím pojmem. Obraz kvalifikuje úhlem záběru, náhodně zastiženým výrazem v tváři, jímž sdělení doprovázeno nebylo, nicméně mu dodá někdy paradoxní, jindy zesměšňující, nebo naopak harmonizující a "vylepšující", tedy negativně nebo pozitivně kvalifikující význam, který propagandista potřebuje.

 

 

Věcné sdělení: " Včera pršelo", řekl, sdělil, uvedl, prohlásil X.Y.

Kvalifikující jazyk: "Včera pršelo", rozčiluje se, zuří, pláče, pochechtává se, skřípe zuby, dostává záchvaty smíchu, změnil barvu, vzlyká, řekl X.Y. stroze, pochmurně, přemýšlivě, otupěle, vyčerpaně, drze, sprostě, nadutě, pokorně, suše, s odhodláním...

Kvalifikující jazyk v tiskovém nebo obrazovém sdělení se podobá prozódii ve sdělení slovním. Čtenáře i pozorovatele někam vede, nebo od něčeho odvádí. Kvalifikující jazyk může odpovídat proběhlé skutečnosti, na druhé straně jí odpovídat vůbec nemusí.

Snad ještě účinněji než jazyk kvalifikuje obraz a to jak ve smyslu cejchu, tak ve smyslu svatozáře. Stačí sledovat fotografie politiků v libovolném denním listu, obrázkovém magazinu nebo v televizním zpravodajství.

 

Za lhaní je možné považovat výroky, které jsou předkládány jako pravdivé, přičemž předkládající ví, že pravdivé nejsou. Smyslem lži je klamání, zavádění, manipulace jedincem nebo větším počtem lidí. Motivem bývá nějaký druh zisku, například psychologického, hmotného, mocenského, nebo ochrana před nějakým druhem podobné ztráty. Druhem lži je desinformace.

Desinformace je vědomé rozšiřování neúplných, nepřesných, zavádějících, nepravdivých informací, jehož smyslem a cílem je nějaký druh manipulace lidmi, jimž je určena, a kteří se obvykle označují slovem cíl. Desinformace bývá součástí propagandy. Často užívá její nástroje.

Míra desinformace je různá. Nejprostší a častá desinformace bývá založena na neschopnosti (inkompetenci). Na této úrovni může desinformovat například málo vzdělaný, nebystrý, s tématem málo obeznámený, neprofesionální kritik. Obvykle však desinformace užívá nejrůznější druhy logických klamů, často dobře promyšlených, vnitřně souvislých a bezrozporných, působících přesvědčivě.

 

Spin je anglické slovo, pro které Websterův slovník uvádí 28 významů. Jeden z nich je slangový a označuje zkreslené (biased) a jednostranné podávání skutečností zvláště v médiích. "Spin doctor" je novinář, který je v tomto ohledu odborník. Dobré německé i české slovo by bylo "propagandista". Co je činnost špičkového spin-doktora, čtenář zjistí v závěrečném příkladu kapitoly Propaganda.

Není nám jasné, zda je současná společnost skutečně médii uhranutá, nebo zda to média o sobě jen tvrdí a o uhranutí společnosti se snaží. Z toho, co se v Čechách v posledních deseti letech děje, lze o možnosti uhranutí propagandou uvažovat.

Bez ohledu na to, co o sobě média tvrdí, bychom neměli zapomínat na prosté skutečnosti: je důležité, komu média patří, kdo a za co je platí, co sleduje, co chce se společností provést, kde "chce lidi mít." Zjištění těchto prostých skutečností je však obtížné.

Jestliže média o sobě stereotypně opakují, že jsou strážní psi demokracie, pak bychom neměli zapomenout na otázku, který demokrat je právě krmí. Média jsou obrovský pramen možného zisku. Neměli bychom zapomínat, že novináři i majitelé médií jsou korumpovatelní zcela stejně jako jiní členové společnosti.

Z kapitoly o propagandě by mělo vyplynout, že média nejsou arbitrem skutečnosti. Zato se zdá, že stále účinněji vytvářejí virtuální světy, které mají se skutečností společného jen něco a jen někdy. Vypadá to však, jako by si společnost na virtuální světy médií, právě pod tlakem médií, zvykala.

K našemu úžasu se tento postoj projevil i v redakčním článku špičkového vědeckého časopisu Nature (Editorial, 2000). Článek se jmenuje Máme propagandistu? (Is there a spin doctor in a house?)

Výbor pro vědu a technologii horní komory britského parlamentu, Sněmovny lordů, uveřejnil v březnu r. 2000 zprávu, která se jmenuje Věda a společnost (Science and Society). Zpráva se zabývá "krizí důvěry veřejnosti ve vědu" a navrhuje řadu opatření, jak tuto důvěru posílit (http://www.parliament.uk)

Součástí zprávy Lordů je pozoruhodná věta: "Věda nemůže očekávat, že by s ní média zacházela zvláštním způsobem...Vědci musí brát skutečnost jaká je a naučit se pracovat s médii, jaká jsou."

Redakční článek v Nature na tuto větu navazuje podle našeho názoru zlověstnými slovy: "Faktická přesnost není těžiště problému...", poté nechává pokračovat zprávu Výboru slovy:

"daleko významnější je...způsob, jakým jsou fakta užívána, jak člověkem, který je píše, tak člověkem, který je čte. .. Jinak řečeno "spin"..."

Což dokládá na kampani zaměřené vůči geneticky modifikovaným potravinám. A radí, aby si vědecké instituce, mají-li čelit kampaním tohoto druhu najaly vlastní "spin-doktory", kteří by vedli propagandistické kampaně ve jménu vědy.

Úvodník Nature řekl závažná slova. V kapitole o stupiditě, iracionalitě a absurditě jsme zmínili, jak se jedinci a lidské skupiny poškozují nebo zanikají úměrně tomu, jak si dokáží poškodit nebo vypnout zpětnou vazbu se skutečností. Sir Karl R. Popper (1902 - 1994), filosof vědy, k tomu poznamenal: Living structure perishes with its false beliefs, což ve volném překladu říká, že živé bytosti hynou se svým mylným přesvědčením.

Klíčovým - samozřejmě, že nikoli jediným - smyslem činnosti médií ve svobodné a otevřené společnosti, by podle našeho názoru měla být právě tato zpětná vazba. Čím nepřesnější, virtuálnější a nepravdivější tato zpětná vazba bude, tím krutější bude cena, kterou za toto zkreslování a porušování zpětné vazby k realitě zaplatí všichni členové takové společnosti. Společnost by ve vlastním zájmu měla dávat více než bedlivý pozor na vztah médií a skutečnosti a vědět, že nebrat je vážně nestačí a také, že ze dvou opačných lží pravda neplyne.

 

 

Rozšířený, celosvětově užívaný model lidské osobnosti (Costa a McCrae, 1985), říká, že normální lidská osobnost má pět rozměrů. Někdy se jim říká Velká pětka (viz Pětirozměrový model osobnosti v Životě s deprivanty, kapitola Lidská osobnost: geny - mozek - prostředí).

Caprara a kol. (1997) prokázali v rozsáhlém vzorku italské a americké populace, že v osobnostech vedoucích politiků, rozlišují lidé jen dva až tři, nadto poněkud odlišné rozměry, zatímco v sobě samotných, stejně jako v osobnostech televizních a sportovních hvězd, rozlišují všech pět původních rozměrů.

Velký soubor Italů hodnotil rozměry své vlastní osobnosti, lyžařskou hvězdu A. Tombu, televizní hvězdu P. Bauda a politiky S. Berlusconiho a R. Prodiho. Menší soubor Američanů kromě sebe hodnotil B. Clintona, B. Dolea a basketbalovou hvězdu "Magic" Johnsona. Jak Američané, tak Italové ohodnotili sebe, sportovní i televizní hvězdy ve všech pěti rozměrech. Zato své čelné politiky jen v rozměrech dvou, nadto poněkud odlišných.

I tyto dva rozměry politiků jsou "krejčovské metry", které mají nízké a vysoké skore. První "rozměr" politiků tvořila směs znaků z rozměru extroverze a otevřenosti, druhý "rozměr" politiků tvořila směs znaků z rozměrů na nichž je přátelskost, svědomitost a citová stabilita.

Co z toho plyne? Naprostá většina lidí zná své čelné politiky pouze z médií. Média se starají, abychom lidé nebyli "informačně přetíženi", takže pět lidských rozměrů vedoucích politiků smrsknou na rozměry dva, které jsou nadto jiné, než jsou rozměry, které víceméně nevědomě užíváme pro sebe a ne-politiky.

Jeden rozměr šitý na politika je složen z rozměrů, na nichž je extroverze a otevřenost, druhý je složen z rozměrů, na nichž je přátelskost, svědomitost a emoční stabilita.

Řečeno prostě a prakticky: politikové médiem milovaní jsou tudíž energičtí, čestní, důvěryhodní, seriózní, svědomití, přátelští, nezávislí, optimističtí, skromní, pozorní, pracovití, stálí, pevní, vytrvalí, spontánní, otevření novým myšlenkám. Politikové médiem nemilovaní politikové jsou na tom opačně.

Závěr této práce říká, že voliči užívají "zjednodušenou metodu posuzování osobnosti kandidátů, což je kognitivně účinná strategie kódující velké množství složitých informací. Tím se brání informačnímu přetížení, což jim pomáhá při rozhodnutí, koho mají volit."

 

Před několika lety jsme se dotázali zjednoho z našich vedoucích sociologů, kdo nebo co je veřejnost, na kterou se média trvale odvolávají. "Dobrá otázka", odvětil tento muž. Kdo, nebo co je veřejnost, jsme se však nedozvěděli.

Pojem "veřejnost" nám v tomto ohledu připadá podobný pojmu "lid", jak jej užíval minulý režim. S ohledem na pozadí a účinnost propagandy navrhujeme pracovní hypotézu:

"Veřejnost" ve smyslu užívaném médii bývá soubor jednak majitelů a zaměstnanců médií, jednak informací i faktoidů - to jsou informace, které se faktům podobají, ale nejsou jimi - které majitelé a zaměstnanci médií tvoří, přebírají a předávají čtenářům, divákům a posluchačům. Tento soubor informací a faktoidů vzniká zejména, nikoli výlučně, na základě vztahů majitelů a zaměstnanců médií zejména k zájmům různých složek různých mocenských, například politických a ekonomických elit, které média v různé míře, přímo a nepřímo kontrolují, a na základě vztahů, které mají majitelé a zaměstnanci různých médií mezi sebou.