havránkovy první stránky

BYL JSEM AŽ PŘÍLIŠ ČASTO svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. Ale my, kdo vládneme lidem, jsme se naučili zpytovat jejich srdce a věnovat pozornost jen tomu, co si ji opravdu zaslouží. Odmítám cítit lítost nad okázalými bolestmi, jež trápí srdce žen, a stejně tak nad umírajícími, a stejně tak nad mrtvými. A vím proč.

            V jedné době mého mládí ve mně probouzeli soucit žebráci a jejich vředy. Najímal jsem pro ně ranhojiče a nakupoval balzámy. Karavany mi přivážely z jednoho ostrova zlaté masti, po nichž kůže znovu přirůstá k masu. To vše až do dne, kdy jsem pochopil, že si na svém zápachu zakládají jako na vzácném přepychu, kdy jsem je přistihl, jak se škrábou a pomazávají lejnem, jako by hnojili zemi, aby z ní vydobyli purpurový květ. Chlubili se jeden druhému svou hnilobou, byli pyšní na almužny, které dostali, neboť ten, kdo vydělal nejvíc, připadal sám sobě jako velekněz vystavující tu nejkrásnější modlu. Pokud svolili poradit se s mým lékařem, pak jen v naději, že ho ohromí morovým zápachem a velikostí svého vředu. Mávali svými pahýly, aby si vydobyli místo na světě. A přijímali léčbu jako poctu, polichoceně si nechávali čistit a omývat údy, ale sotvaže nemoc zmizela, připadali si náhle bezvýznamní a jaksi zbyteční, neboť už svým tělem nic neživili. A první jejich starostí bylo vzkřísit znovu vřed, který z nich žil. A vyšňořeni opět nemocí, vítězoslavní a marniví, vraceli se s miskou v ruce zpátky na cestu karavan, aby tu ve jménu svého nečistého boha vydírali pocestné.

            Byla i doba, kdy jsem měl soucit s mrtvými. Domníval jsem se, že člověk, kterého obětuji v poušti, upadá v beznadějnou samotu. Neměl jsem ještě potuchy, že není samoty pro toho, kdo umírá. V té době jsem ještě neznal jejich odevzdanost. Potom jsem však zažil, jak sobec nebo lakomec, kdykoli ochotný křičet, že ho okrádají, v poslední hodince žádal, aby se kolem něho shromáždili jeho blízcí, a s pohrdavou rovností jim rozděloval majetek jako bezcenné hračky dětem. Nebo jak raněný ve chvíli, kdy byl skutečně zlomen, odmítl jakoukoli pomocnou ruku, protože by to mohlo být pro jeho druhy nebezpečné, ačkoli jindy by ve zcela nepatrném ohrožení malomyslně křičel o pomoc. Podobné sebezapření obdivujeme. Já však i tady nalezl jen skrytou známku pohrdání. Vím, že se člověk dokáže podělit o polní láhev, třebaže sám už usychá v slunci, anebo o kůrku chleba v nejhorším hladu. Hlavně však proto, že už je nepotřebuje, a tak s královskou lhostejností nechává kost ohryzat druhému.

             Zažil jsem, jak ženy oplakávaly padlé bojovníky. Ale to jsme je oklamali my sami! Víš přece, s jakou slávou a hlukem se navracejí ti, kdo přežili, jak vykřikují o svých úspěších a jako důkaz nebezpečí, které podstoupili, přinášejí smrt těch druhých, smrt, které říkají strašlivá, protože mohla potkat je. I mně se v mládí líbilo nést kolem čela tuhle aureolu sečných ran, jež utržili druzí. Vracel jsem se a oháněl mrtvými kamarády a jejich strašnou beznadějí. Avšak koho si vybrala smrt, kdo už jen zvrací krev nebo si přidržuje vnitřnosti, ten jediný odhaluje pravdu – že totiž hrůza ze smrti neexistuje. Vlastní tělo mu náhle připadá jako zbytečný nástroj, který dosloužil a on ho odhazuje. Zničené tělo, které se ukazuje ve svém opotřebení. A když to tělo žízní, pro umírajícího už je to jen žízeň, jíž bude dobré se zbavit. A zbytečné je všechno, co mu kdy patřilo, co zdobilo, živilo, oslavovalo to zpola cizí tělo, z něhož už je jen jakési domovní příslušenství, něco jako osel přivázaný ke kůlu. V tu chvíli nastává agónie, a to už se vědomí jen kolébá, jak je střídavě vyprazdňují a zase naplňují vlny paměti. Odcházejí a přicházejí jako odliv a příliv a odnášejí a zase přinášejí veškerou zásobu obrazů, ulity vzpomínek, mušle znějící veškerými kdy zaslechnutými hlasy. Zvednou se, zalijí poznovu srdeční řasy a všechny city zase ožijí. Ale obratník už chystá rozhodující odliv, srdce se vyprázdní a vlny i se všemi svými zásobami se navrátí v Boha.

            Ano, viděl jsem, jak lidé před smrtí utíkali, už předem zděšeni tím setkáním. Avšak neklamte se, nikdy jsem neviděl, že by propadl hrůze ten, kdo umírá.

            Proč bych je tedy měl litovat? Proč bych měl mařit čas a plakat nad jejich dokonáním? Poznal jsem až příliš dobře, co je to dokonalost mrtvých. Nemohlo být nic křehčího než smrt oné zajatkyně, kterou mi dali pro potěšení, když mi bylo šestnáct; umírala, už když ji přinášeli, měla tak krátký dech a v pokrývkách dusila kašel jako uštvaná gazela, už přemožená, ale dosud nic netušící, protože se ráda usmívala. Ale ten úsměv byl jako vítr na řece, stopa snu, brázda labutě, a den ze dne byl čistší, vzácnější, prchavější, až z něho zbyla jen prostá, přečistá linka po labuti, která odlétla.

            Stejně i smrt mého otce. Mého otce, který dosáhl naplnění a proměnil se v kámen. Říká se, že vrahovi prý zbělely vlasy, když jeho dýka, místo aby pomíjivé tělo zbavila obsahu, je naplnila takovou vznešeností. Za svítání vraha nalezli, jak ukrytý v královské komnatě, lapený do léčky ticha, které sám způsobil, tváří v tvář ne své oběti, nýbrž mohutné žule sarkofágu, sražený pouhou nehybností mrtvého, pokorně leží na tváři.

            Tak se můj otec skrze královraždu ocitl rázem na věčnosti a s jeho posledním zaškytnutím uvázl na tři dny dech všem. A jazyky se nerozvázaly a s ramen nespadla tíha, dokud jsme ho neuložili do země. A třebaže nikdy nevládl, nýbrž tvrdě doléhal a vrýval svou stopu, ve chvíli, kdy jsme ho spouštěli na skřípajících provazech do jámy, připadal nám tak plný významů, že se nám zdálo, jako bychom ani nepohřbívali mrtvolu, ale ukládali sklizeň do stodoly. Byl na těch provazech těžký jako první dlaždice chrámu. A my ho nepohřbili, ale zabudovali do země, konečně proměněného v to, čím je: v základ.

            To on mě poučil o smrti a přinutil mě ještě v mládí hledět jí zpříma do tváře, protože on nikdy neklopil oči. Můj otec byl z krve orlů.

Výběr citací z knihy Citadela

• Dlouho jsem rozjímal, co je to mír. Jeho pramenem není nic jiného, než zrozené děti, svezené sklizně, uspořádaný dům. Jeho pramenem je věčnost, kam se navracejí dokonalé věci. Poznal jsem totiž, že člověk je zcela podoben citadele...

• Pravdu je třeba hloubit jako studnu. Rozptýlenému pohledu se ztrácí obraz Boha. A mnohem víc, než cizoložná manželka otevřená příslibům noci, toho ví o Bohu moudrý člověk, který našel svou celistvost a nezná nic než váhu rouna. Citadelo, vystavím tě v srdci člověka.

• Co jsi pochopil v rozumu, může být vyvráceno novým důkazem. Co ses dozvěděl ve svém srdci, je navždy tvé.

• Láska je především modlitba a modlitba je ticho.

• Vím, co je láska. Láska znamená, že už se nekladou další otázky.

• Naříká-li někdo, že ho svět minul, byl to on sám, kdo se minul světem.

• Naříká-li někdo, že mu láska neposkytla naplnění, mýlí se v tom, co je to láska. Lásku nemůžeš dostat jako nějaký dárek. Láska je především tiché naslouchání.

• Aby ses zasnoubil, musíš zemřít. Je proto především důležité, aby byl tvůj Bůh pro tebe skutečnější než chléb, do něhož se zakusuješ. Potom tě opojí natolik, že budeš ochoten se obětovat. A bude to manželství v lásce.

• Písmenka v knize zajisté vidíš. Ale klíč k básni ti musím darovat cestou bolesti.

• Nikdy se nedá vyslovit to, co je opravdu z člověka, a ne z kostry člověka minulého.

• Chtěli by vládnout lidem, a přitom znají jen pravdu trojúhelníků.

• Mluvte tišeji. I když dost dobře nechápu, slyším výborně.

• Viděl jsem, jak lidé ničí vlastní dědictví, neboť se dali svést falešnými pojmy jazyka a také zjistili, že k získání znalostí je plodné předmět rozložit a že to je metoda drtivě účinná. Co je však pravdivé, jde-li o hmotu, to je falešné pro ducha.

• Když lidé ztratí to podstatné, tak již ani nevědí, co ztratili.

• Když člověk ponižuje, pak jen proto, že je sám nízký.

• A šel jsem kolem ševce, který měl pouze jednu nohu a zdobil zlatým vyšíváním papuče, a přestože už neměl hlas, pochopil jsem, že zpívá. "Čím to je, ševče, že jsi tak šťastný?" 

Odpověď jsem však už neposlouchal, věděl jsem, že by se mýlil, že by hovořil o tom, kolik vydělá peněz, anebo o jídle, které ho čeká, anebo o odpočinku. Neboť nevěděl, že jeho štěstí spočívá v tom, že se on sám proměňuje ve zlaté papuče.

• Jakýsi člověk cítil cosi nevyslovitelného. Přiložil tedy ruku k hlíně. A pak ti tu hlínu postavil do cesty. A když se po té cesté vydáš, jsi náhle obtížen stejným nevyslovitelným pocitem. A to i tehdy, jestliže mezi jeho počinem a tebou, jenž tudy kráčíš, uplynulo sto tisíc let.

• Pokora srdce nežádá, aby ses pokořoval, nýbrž aby ses otevřel. Právě ona je klíčem ke směně. Teprve potom můžeš dávat a přijímat. A tato dvě slova pro jednu jedinou cestu neumím od sebe odlišit.

• Pokora není podřízeností vůči lidem, ale vůči Bohu. Tak jako není kámen podřízen kamenům ale chrámu.

• A řekl jsem si: "Ach, veliké je tajemství člověka." A šel jsem dál, aniž jsem hádanku rozřešil, neboť jsem již nebyl z této vlasti.

ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY

Antoine de Saint-Exupéry (1900-1944) je pokládán za typického představitele linie humanismu v literatuře 20. století. Spisovatel, letec, autor několika technických patentů, válečný hrdina. Temperamentní, 190 cm vysoký, dětsky usměvavý, okouzloval svým intelektem, spontánností, citem… ochotný vždy nasadit život pro přítele a pro ideu spravedlivého řádu.

Citadela se měla původně jmenovat Caid (berberský vládce) nebo Berberi. Exupéry ji důvěrně nazýval „má báseň“, „moje posmrtné dílo“, „ta moje knížka“ a smál se: „jakživ ji nedokončím“. Pracoval na ní od roku 1936 až do konce života. Kufr s rukopisem Citadely s ním v roce 1944 putoval po leteckých základnách na Sardinii, do Tunisu a nakonec na Korsiku. Veřejnosti zůstala neznámá ještě několik let po válce.

Armádní rozkaz č. 115 z listopadu 1944

Major letectva, který jako pilot letů dálkového průzkumu prokazoval vždy skvělou odvahu a obratnost. Během června a července 1944 vykonal v neozbrojeném jednomístném stroji úspěšnou sérii průzkumných letů nad Francií, spojených s fotografováním na velkou vzdálenost. Obzvláště vynikající řadu dálkových snímků uskutečnil dne 23.června, kdy se ke konci letu ocitl mezi dvěma nepřátelskými stíhačkami, dokázal jim uniknout a získané informace zachránit. Když při kartografické misi 29.června 1944 došlo k poruše motoru, přeletěl s jedním motorem vypnutým 250 km nepřátelského území a získané zprávy dopravil zpátky.

(Zdroj: Antoine de Saint-Exupéry: Citadela, vydalo nakladatelství Vyšehrad roku 2002)